Na koktavost má každý člověk jiný názor a jiný úhel pohledu. Pro někoho je to legrace, v jiném vzbuzuje lítost nebo soucit a pro dalšího to může být jenom slovo skládající se z devíti písmen. Daleko hlouběji a opravdověji to vnímá ten, který má či měl tu vlastní zkušenost s tímto problémem. Třeba pro mě se koktavost stala jakýmsi synonymem strachu, tísně a bezmoci. Něco, co mě drželo zpátky a kompletně ovládalo můj život. Pokusím se povyprávět svůj příběh a svoje zkušenosti s koktavostí.

Z dětství si toho moc nepamatuji, ale prý jsem začala koktat zhruba od tří-čtyř let a rodiče se domnívají, že spouštěcím impulsem byl příchod čerta a Mikuláše. Podle fotky (kde jsem byla červená jako přezrálé rajče) a vyprávění rodičů jsem byla hodně vyděšená. Od té doby začal boj. Můj boj s koktavostí. Vyhrávala ona, to na plné čáře. Měla nade mnou veškerou moc a stahovala mě ke dnu.

Já osobně jsem tento problém začala intenzivněji vnímat až ve škole na prvním stupni. Bylo pro mě těžké hbitě reagovat a odpovídat na otázky učitelů. Například když jsme měli hodinu čtení tak jsem byla v průběhu celé hodiny napjatá, zda mě učitelka vyvolá. Pokud nás vyvolávala pěkně popořádku tak jsem si propočítávala, kdy na mě vyjde řada a snažila se daný text určitým způsobem předpřipravit. Nebo při hodině matematiky, když jsme hráli hru na násobilku, postavila se celá třída a všichni jsme směrem k učitelce měli vykřikovat správné výsledky. Ten kdo zůstal poslední stát, tak prohrál. To bylo pro mě hodně frustrující.

Na druhém stupni to šlo z kopce úplně. Puberta… období kdy jsem se to snažila maskovat ze všeho nejvíc. Přibývalo posměváčků, neměla jsem moc kamarádů a moje touha být jako ostatní byla nepopsatelná. Bylo to těžké období, uzavírala jsem se do sebe, dávala jsem si za vinu každé zakoktání a dokola jsem se sebe ptala: „Proč zrovna já“?!! Do toho začaly zdravotní komplikace, takže jsme s rodiči pendlovali mezi doktory a nemocnicemi. V tu dobu se moje koktání přesunulo na vedlejší kolej. Já jsem byla až do střední nemocná permanentně, takže koktání se ve více začalo řešit až postupem času. Popravdě řečeno já jsem moc nechtěla mluvit o koktavosti, bylo mi to nepříjemné. Dobře jsem věděla, jak mě to vnitřně sžírá, ale radši jsem na to nechtěla myslet.

Na střední škole jsem se cítila daleko lépe. Člověk pomalu dozrává a dostává větší rozum, takže mé okolí mě bralo svým způsobem dobře a i ve zkoušení mi kantoři vycházeli vstříc a brali mě takovou, jaká jsem. Jenomže já měla pořád pocit slabosti a méněcennosti.

Jakmile jsem začala studovat vysokou školu, mamka se zprvu obávala, že mě studium odrovná. Větší stres, nové prostředí, noví lidi. Pravdou je, že první měsíce to bylo opět jedno velké seznamování se školou a novými lidmi. Nejhorší bylo, že jsem se bála někoho oslovit a poptat se například na učebnu. Tak jsem vše sama hledala, všude jsem sama chodila a na přednáškách jsem taktéž seděla sama. Vnímala jsem to tak, že mi život předhazuje samé klacky pod nohy. Bohudíky, že jsem tam měla starší sestru a ta mi zpočátku se vším pomáhala.

Stejně jako asi každý balbutik i já jsem vyzkoušela řadu logopedů, psychologů, foniatra, psychiatra, léčitele, vědmu, kineziologa, ale žádný větší pokrok jsme nezaznamenali. Přestalo mě to bavit a zanevřela jsem nad jakoukoli další metodou. Našla jsem si určitý svůj systém a životem jsem nějak tak proklouzávala. Vždy za mě někdo něco obstaral, koupil, zavolal a veškerá moje verbální komunikace ve škole se stávala komunikací písemnou, takže by se mohlo zdát, že je problém vyřešen… ba ne, já pořád jsem se cítila pod psa. V situacích, kdy byla komunikace s cizími nevyhnutelná, tak to bývalo na dlouho a lidé museli mít velkou trpělivost. Leckdy to došlo tak daleko, že jak jsem se mermomocí snažila něco říct a nastal blok, tak jsem o sebe skřípala zuby a sedřela jsem si tak část předního zubu.

A z čeho jsem mívala až panickou hrůzu, byly autobusy. Nastoupit a povědět řidiči místo určení, nedej bože když to byly dvě slova. Nosila jsem sebou takové vlastnoručně vyrobené kartičky, z jedné strany bylo napsáno, kam mám namířeno a z druhé strany místo zpět. Stávalo se, že jsem měla v peněžence kartiček několik. Nebo problém jsem měla s pozdravem. Říct dobrý den bylo nemyslitelné. A když jsem šla po naší vesnici, mamka pozdravila a já ne, tak bych se nejradši zahrabala dva metry pod zem. Nejenom že jsem se cítila trapně, ale hlavně neslušně a nezdvořile.

No, a když mi z toho trápení nedokázala pomoci alternativní medicína ani normální medicína, tak jsem převzala iniciativu a vzala to do svých rukou. Cíl byl jasný – nekoktat. Koupila jsem si knížku. Je tam nějaký souhrn pravidel, podle kterých se mám řídit, aby se koktavost dala ovládat a kontrolovat. Nejprve jsem do toho byla „zažraná“ a hltala jsem každou další stranu. Nicméně skončila jsem na straně 69 a už se do knížky nepodívala, protože všechno bylo tak hrozně teoretické, že jsem měla hlavu jak pátrací balón.

Potom jsem zkoušela koktavost maskovat, skrývat, obelstít ji, zbavit se jí ale nejde to. Vždycky si našla cestu… Úsměv, ano můj úsměv naznačoval, že se cítím dobře a že trápení je mi cizí. Takže navenek jsem vypadala jako chodící reklama na šťastný život, přitom vnitřně jsem to cítila opačně. Úsměv a snaha si udržet pozitivní přístup, to mě v tu dobu drželo nad vodou. Byly takové výkyvy „lepšího a horšího“ období (to asi každý koktavý zná). A tak se to pořád střídalo jako roční období. V průběhu toho „lepšího“ období jsem si nalhávala, že přece mluvím dobře a plynule, občas se zadrhnu, ale to je vše. Jenomže když stojíte u tabule, srdce silně bije, tváře zrudnou a pálíte pomalu víc než oheň, ruce se potí, máte sevřené hrdlo a blok… tak to ani období nezachrání. A tohle mě zaručeně vrátilo na zem s jasným postojem, že takhle nemůžu dál fungovat.

Navíc čím je člověk starší, tím víc ho nepochybně napadají myšlenky o budoucnosti. Jak to se mnou bude? Jak najdu práci? Budu mít děti? Jak s nimi budu mluvit? Uvažovala jsem o tom stále častěji. Když jsem například hledávala o prázdninách brigádu, tak všude byly požadavky na dobré komunikační schopnosti. Není se čemu divit, komunikace je nepostradatelnou součástí našeho života, proto jsem se stále víc utápěla ve svých myšlenkách a pocitech. Život mě pomalu přestával bavit. Člověk už opravdu neví kudy kam.

A nejtěžší na tom bylo, že jsem si neměla s kým popovídat o mých pocitech, protože nikdo opravdu nikdo mě nemohl pochopit. Vyslechnout, podpořit, obejmout to ano, ale pochopit nikdo. A rady typu že se musím snažit mluvit pomalu a nadechnout se – na to jsem byla vyloženě alergická. Vytáčelo mě to. Já vím, bylo to myšleno v dobrém, ale pořád ta stejná písnička a vy víte, že je to k ničemu.

Tak šel den za dnem, rok za rokem a koktavost neustupovala, nezmírňovala se a takhle to šlo pořád dokola. Ještě letos o prázdninách jsem hledala smysl mého života a v září jsem ho konečně našla…!

Petra