Kde začít …

Pamatuji si na svůj úplně první zážitek s koktáním. Bylo to ve třetí třídě (8 let). Vždy jsem byla ve třídě aktivní, stále jsem se hlásila a povídala paní učitelce různé zážitky, historky a poznatky. Pak to přišlo, ten den … kdy jsem se hlásila a nemohla jsem mluvit, slova se mi v krku sekala, nešla ven. Při sekavém mluvení se na mě paní učitelka divně tvářila (takový ten výraz, jako když Vám někdo nerozumí). Postupně se mi to dostávalo do vědomí a tyhle obličeje „nesnáším“ dodnes. Byla jsem z toho moc smutná jako osmileté dítě. Následující dny, měsíce, roky jsem se tak moc chtěla hlásit a zase povídat. Jen jsem tiše seděla v lavici a přála si, ať mluvím zase jako dřív. Poté jsem koktavost přijala jako součást sebe.

Na základní škole jsem se nikdy moc neprojevovala, seděla potichu v lavici. Mluvila jsem, jen když jsem musela a u toho nahrazovala slova. Nejhorší byly referáty a čtení. Tam slova nahradit nešla. Posměšky vrstevníků nebyly časté. Období jsem mívala lepší a horší. Dokonce si pamatuji, když jsem byla asi ve dvanácti letech na táboře na 14 dní, tak po příjezdu domů mi máma řekla, že už ani nekoktám. A byla to pravda. Nějak jsem na táboře na svoje koktání zapomněla a mluvila plynule. Jakmile mi tohle máma řekla, něco mi bliklo v hlavě a já opět začala koktat. Základní školu jsem přežila bez větších posměšků. Horší to bylo venku s kamarády. Ve čtrnácti letech jsem se začala koukat po chlapcích. Chodila s nimi ven. Někdy nás šlo více. Když jsem se zasekla, tak po mě někteří kamarádi zaseknuté slovo opakovali, což mi bylo líto, ale zasmála jsem se s nimi.

Střední škola byla překvapivě v pohodě. Málo kdo z mé třídy si za čtyři roky všimnul, že koktám. Hodně jsem koktání SKRÝVALA a to zřejmě proto, abych se vyhnula posměškům, které mi nedělaly vůbec dobře. To byl můj největší problém. Nahrazování slov, dělání toho, že přemýšlím, abych si nechala pauzu na to, když mi něco nešlo říct hned. Maturita byla OK. Při té jsem se spíše soustředila na to, co říkám a ne na to, jak to říkám.

Se střední školou se mi spojí špatné vzpomínky s kupováním jízdenky a s vlakem. Měla jsem studentský průkaz, čili slevu … Bohužel, nešlo mi říct slovo „student“ a já asi rok jezdila na plnou cenu. Někdy se také kupovala jízdenka pouze ve vlaku (když šel průvodčí). Z tohohle jsem měla stresy každé ráno při cestě na vlak. Tohle jsou takové samozřejmosti a maličkosti, které si zdraví lidé neuvědomují. Bože, jak já byla ráda, když jsem měla svoje auto a poslední rok jsem na střední školu jezdila autem.

Od maturity to semnou šlo z kopce. Hlásila jsem se na dálkové i denní studium speciální pedagogiky. Byla jsem i docela ráda, že jsem se dostala pouze na dálkové, protože tam nejsou ústní zkoušky. První rok VŠ jsem dělala jazykový kurz. V angličtině se dá hodně dělat „jakože přemýšlíte“ než něco řeknete. To bylo pro mě vysvobození a svoje koktání jsem skrývala dál. Jen velmi blízký okruh mých známých skutečně věděl o mém problému. To byli snad jen 3 mí nejbližší kamarádi. Druhý rok VŠ jsem se přihlásila na kurz psychologie. Od nastoupení na tento kurz to bylo horší a horší. V kurzu se denně mluvilo. Někdy jsem odpověď věděla (jako jediná z celé skupiny), ale neřekla jsem ji, protože to bylo právě ono „nesnadné“ slovo.

Celý život mi různé telefonáty a osobní věci vyřizovala mamka. Bylo mi to tak trapné, ale já věděla, že sama bych to nezvládla … Při telefonátu s cizím člověkem jsem plynule nevyslovilo ani své jméno (Tereza). Čím jsem byla starší, tím to bylo horší. Moc jsem se chtěla osamostatnit, vyřizovat si věci sama, mít spousty přátel, chodit s nimi na párty, komunikovat, bavit se, smát se. Nejhorší je, že jsem nikdy rodičům neřekla, jak se uvnitř cítím a jak strašné to je. Tudíž mi nemohli pomoci a museli si nejspíše myslet, že jsem nesamostatná a nechce se mi. Nikdy za 3 roky co jsem jezdila do Brna jsem si nekoupila jízdenku klasickým způsobem, ale obkecávala jsem to a nahrazovala slova. Kolikrát před přepážkou jsem byla nachystaná, že to řeknu tak, jak chci, ale v poslední sekundě jsem to změnila. Nespočetně mnohokrát jsem hledala na internetu různé rady, tipy a pomoc, jak se koktání „nadobro“ zbavit. Nepomohl mi logoped, psycholog ani nějaká zázračná metoda RUŠ.

Třetí rok na VŠ jsem neměla ke studiu přidaný žádný pomaturitní kurz. Zkoušela jsem přijímačky na psychologii, bohužel to nevyšlo, tak jsem šla alespoň zkusit celoživotní vzdělávání psychologie. Podmínkou zde byly oborové testy, které jsem měla výborné a ústní pohovor. Už měsíc dopředu jsem byla nervózní. Přišel den „D“ a já šla na to. Vstoupila jsem do místnosti, kde seděli 3 profesoři. Usmívala jsem se. V pohodě jsem se představila, pak přišel první zásek, druhý… Všichni tři se na mě dívali jak na „zjevení“ a já věděla, že je zle … Nějak jsem to tam odkoktala a těšila se, až pohovor skončí. I tak jsem na sebe byla pyšná, protože jsem na všechny jejich otázky odpověděla správně. Bohužel, druhý den na internetu bylo vyvěšeno, že přijata nejsem. Dodnes si myslím, že mě nevzali právě kvůli mé poruše řeči.

Chtěla jsem si najít brigádu. Rodiče by také byli rádi, kdybych si nějakou našla. Jak moc já ji chtěla!! Ale nemohla jsem, nešlo to … moje koktavost stále vyhrávala a libovala si v mém zklamání a posléze už i v zoufalství. Kolikrát večer před usnutím jsem si představovala, jak krásně plynule mluvím ve společnosti lidí. Kéž bych mluvila tak, jak mluvím ve své vnitřní řeči. Tohle období hledání brigády pro mě bylo neúnosné a velmi náročné na psychiku. Já věděla, že si nic kromě „umývání nádobí“ nenajdu, ale nechtěla jsem se až tak snížit, když sama dobře vím, že mám na víc. Tohle byl říjen, listopad 2012 … Jeden moc zoufalý večer jsem opět na internetu hledala všemožné způsoby, pomoc, rady, jak se koktání zbavit … Když v tom jsem našla odkaz na „novou mluvu“ … Ale to už je povídání o zcela úplně jiném životě. Přesně o takovém, o jakém jsem vždy po večerech snila.

„Nová mluva“, pro mě tohle spojení slov znamená „můj nový život“. Dne 21.1.2013 jsem s mámou dorazila na kurz do Třince. Před kurzem jsem vyzkoušela logopedy, psychologa – klasika, jako všichni balbutici. Tohle pro mě byla další možnost, kterou jsem určitě chtěla vyzkoušet. Zpočátku jsem vůbec nevěděla o co půjde, ale po shlédnutí několika videí a přečtení recenzí, jsem si řekla, že to zkusím. Vůbec jsem nepřemýšlela, zda do kurzu jít či nejít. Nezvažovala jsem žádná pro a proti … například to, že píšu bakalářskou práci (tu jsem samozřejmě zvládla), státnicuji a nestíhala bych. Moje řeč a to, aby byla plynulá, pro mě bylo v tu chvíli nejdůležitější. Moc děkuji za podporu rodiny v průběhu celého kurzu. Bez ní bych to takhle skvěle nezvládla.

Velmi ráda vzpomínám na základní kurz, který trval 8 dní. Na všechny spolukurzisty, se kterými jsem si maximálně rozuměla. Naší lektoři nás vždy nabili takovou energií a sebevědomím, až se to nedá popsat. Dnes jsou to již 3 měsíce od základního kurzu (táák to uteklo) … Před dvěma dny jsem se vrátila z posledního mikrokurzu (ty jsou celkem 4, postupně se na nich zlepšuje řeč.) Na základním kurzu jsem si říkala, že už se těším na to, jak budu v budoucnu pěkně mluvit (bez natahování, které je součástí prvních měsíců). A teď? Po třech měsících si natáhnu jen tehdy, když je neklid. Měla jsem již celkem 10 vystoupení ve škole. Poslední dvě bez natahování v řeči. Spousta lidí, kteří mě slyšeli mluvit na základní úrovni, se teď nestačí divit, jaké dělám pokroky. Ale pozor, nemyslete si, že si budete kurzem jen tak proplouvat. Chce to poctivý trénink, užívání rituálu v mluvě, který se naučíte. Výsledky se brzy dostaví, toho se nebojte. Vidím je nejen na sobě, ale i ostatních, ať už bývalých nebo současných kurzistech. Postupně si získáváte návyk nové mluvy a mluvíte pouze a jenom S NÍ, bez zadrhnutí. V nové mluvě prostě neexistuje zakoktání. Od konce základního kurzu nás čekalo každodenní psaní deníků na internetový server a posílání tzv. „kontaktů“, které si nahráváme na diktafon a posíláme lektorům ke kontrole. Lektoři se všem maximálně věnují, jak v kurzu, tak při samotném praktickém cvičení mimo kurz.

Co jsem začala užívat novou mluvu: nenahrazuji slova, nakupuji v masně, v pekárně apod., denně telefonuji, byla jsem na praxi ve škole, nesvírá se mi krk, nebuší srdce, jsem v klidu, zlepšil se mi spánek, celkový stres, ať už z mluvy nebo ze zkoušek ve škole ZMIZEL, nekoktám. Nová mluva je to nejlepší co mě kdy mohlo potkat. Šířím její dobrou pověst, všem balbutikům ji doporučuji. V budoucnu bych ráda byla lektorem nové mluvy a pomáhala ostatním. A pro ty, kteří nevěří a píšou negativní komentáře … „Dokud nezkusíte, nemůžete soudit a hodnotit“. Zkuste a změní se Vám život, tak jako mně a mnoha dalším lidem. „Kurzy dávají možnost ukázat svoji pravdivou osobnost“.

Tereza