Střípky z deníků

Počítal s tím, že si toho moc neřekneme

Dnes jsem šel na oběd se spolužákem ze střední, který shodou okolností pracuje v budově hned vedle mě. Záměrně jsem se předem nezmiňoval o mém plynulém projevu. Pozdravili jsme se a chvíli se bavili. Pak jsem se ho zeptal, co říká na moji novou mluvu. Netroufnul se mě zeptat, tak čekal, že mu to vysvětlím sám od sebe. Byl velmi překvapený a chválil mě. Říkal ale, že když jsme se domlouvali na oběd, tak počítal s tím, že si toho moc neřekneme, protože tomu bude bránit moje koktavost. Ptal jsem se ho, jak vnímal moji koktavost na střední škole a on odpověděl, že jsem koktal opravdu hodně. Tím definitivně padla moje hypotéza o zhoršování mluvy s postupem času, až do stavu, ve kterém jsem přijel do Třince. Pravda je, že jsem vždycky hodně koktal. Když došlo k dílčímu zlepšení, tak bylo ve skutečnosti tak malé, že nikdo z okolí, možná kromě rodiny, ho nezaznamenal. Všechny ty vynaložené peníze za předchozí pokusy o léčbu mi nepomohly ani trochu. Jak říká jeden český MMA zápasník: „It is what it is.“

Nemuselo to přijít vůbec

Nějakou dobu jsem přemýšlel nad tím, jak by se můj život vyvíjel, kdybych novou mluvu objevil dřív. Jaké by to bylo? Dospěl jsem k závěru, že si to neumím představit. A také jsem si položil otázku, co bych dělal, kdybych ji neobjevil? Většina lidí vždycky kalkuluje s tím lepším scénářem „mohlo to být dřív, mohlo to být větší, mohlo to být lepší“, nikdo už si nepřipustí tu pesimistickou variantu – nemuselo to přijít vůbec. V práci jsem docela povýšil a dostal jsem se na oddělení controllingu. Moji noví kolegové jsou většinou absolventi matfyzu – ani nechci domýšlet, jak bych vypadal, kdybych mluvil starou mluvou. Možná by si mě nevybrali, ale protože mluvím jak člověk, dopadlo to dobře.

Nemohla uvěřit, že je něco takového možné

Dneska jsem šel na oběd s jednou známou, kterou jsem neviděl možná 4 roky. Když mě slyšela mluvit, tak byla na měkko. Nemohla uvěřit, že je něco takového možné. Zpráva o mojí nové mluvě se šíří jako požár, takže než jsme se setkali, už věděla, že mluvím plynule. Pro spoustu lidí je to tak neuvěřitelné, že vykládají svým známým, že znají někoho, kdo přestal koktat.

Ten pocit důstojnosti je k nezaplacení

Firma, ve které pracuji, se spojila s jinou a dochází k postupné integraci. Dnes jsem byl poprvé v „nové“ práci. Bylo opravdu moc příjemné poznat nové kolegy bez nervů, bez hanby, bez stigma a hlavně bez koktavosti. Moji noví kolegové mě znají už jen jako Michala. Prostě Michala, který sedí tamhle a má na starosti tohle a tohle. Tečka. Bez dovětku. Znají mě jako normálního a mají mě za normálního. Ten pocit důstojnosti je k nezaplacení.